Růže stolistá

Má maminka ji sázela,
když jsem byl ještě malý,
a její květy bělostné
jsme spolu trhávali.

Růžičku s knížkou modliteb
si do kostela brala,
celou svou duší upřímnou
se za mne modlívala.

Je tedy starý, jako já,
však dosud každým létem
se ten můj milý, starý keř,
zabělá vonným květem.

A dosud vůni maminky
z těch bílých květů cítím,
jakoby láska mateřská
šla se mnou celým žitím.

Ze mne je dnes již starý keř,
bez vůně a bez krásy,
jenž v listopadu mlhavém
na jaro vzpomíná si!

Zas na tom keři stolístky
růžička zavoněla,
a moji dobrou maminku
mi opět připomněla!

A staré, milé vzpomínky
zase mi v duši vzplanou,
a potichu si zašeptám:
maminko - na shledanou!