Když dnes slyšíme osmero blahoslavenství, mělo by nás zarazit a přímo ohromit, s čím spojuje Ježíš naše blaženství, štěstí a radost.
Jsou to vše věci, které jinak nás lidi víc jak skličují, zesmutňují – a my se z nich máme radovat… Radujte se a jásejte!
A tisícileté zkušenosti ukazují , že to tak je. Mohly by o tom mnoho říci naše babičky a vůbec lidé, kteří si nic nenechali pro sebe, ale všechno z lásky dali pro děti – kolik štěstí bylo v jejich sebeobětující, usoužené, stále toužící lásce. Na takovou rovinu staví štěstí Kristus.
To, co je pro většinu lidí důvodem ke smutku, je pro nás důvodem k radosti. Jak trpkou sklíčenost často vyvolává zklamání, neúspěch! Cítíme, že nás ponechali stranou, přeskočili. I v tom však je nám Kristus důvodem k radosti. Jsme opomíjeni, odstrčeni. To je v pořádku : „Poslední budou prvními“ Pro většinu lidí právě neúspěch a zklamání je jejich záchranou!
Jsme osamoceni. Ale můžeme být odtrženi od všech a od všeho, ne však od lásky! Nikdy nejsme vyhnáni z prostoru, který objímají ruce našeho Pána, přibité na kříž. Vzniká kolem nás prázdnota, ale vytváří prostor pro Boha. Je vyplněná Nekonečným.
I všechny zkoušky jsou našimi přáteli. Jsou totiž očividným důkazem, že Kristus na nás nezapomněl, ale poskytl nám čest stát se mu podobnými.
Ani přiznání naší vlastních slabosti, nicoty a selhání neústí do malomyslnosti. Vždycky je tu otevřena cesta Božího milosrdenství. A právě ve vědomí naší nicotnosti spočívá tajemství naší velikosti. Bůh je totiž, jak víme z díla stvoření, neodolatelně přitahován právě nicotou a zaplňuje ji…
Stáří a smrt. Myšlenky na ně zatemňují radost mnohým, nikoliv však nám. Víme přece, že věci tohoto světa pomíjejí, ale Bůh zůstává. A my s ním. On přijde.
Jistý světec zdravil vždy ty, s kým se ráno setkal: Dobrý den, má radosti.. Můžeme tak i my – všechno, všechny, s čím se na cestě setkáváme!
