Oráč

Již je dooráno, jak jen se to stalo,
pluh o skálu chytil, až v něm zapraskalo.
Prudce to jím trhlo, ruce slabé byly,
mdlé a chvějící se, neměly již síly
udržet ho v brázdě, vždyť sám stojí stěží
a pluh jako mrtvý u nohou mu leží.
Starý oráč stojí – zmozolené dlaně
již jen v podvědomí kolem tápou maně,
je však marná snaha zasadit pluh znova,
aby byla ještě další brázda nová.
Zapadá již slunce a stíny se dlouží,
jen přízraky noční po poli se plouží
a v té hlavě staré ve vzpomínek spleti
obraz za obrazem vyvstává a letí...

Jako malé dítě motýly tu honil,
smával se a výskal i slzičky ronil,
sotva na pluh dostal již se chápal klečí,
zvykal těžké práci, která těší - léčí.
V útlých dětských pažích málo bylo síly,
hroudy byly tvrdé, brázdy křivé byly,
bolel hřbet i ruce v křečovitém chvění,
jak se mu pluh vzpíral v brázdě o kamení.
Kolikrát to pole bylo orat třeba,
aby chudé brázdy daly kousek chleba.
Ale rok po roce sílily mu svaly
a ty brázdy za ním se již vyrovnaly.
Jak ten keř na mezi pevně s nimi srůstal
a jim celý život s láskou věrný zůstal.
Potem svým je kropil, ochotně jim sloužil,
po lepším životě nikdy nezatoužil.
Když v bolesti někdy duše zasteskla si,
přestaly ji těšit květ i ptačí hlasy,
za pluhem se vždycky zase uklidnila
i písnička tichá na rtech zazvonila.
Radost z milé práce, i když těžká byla,
vždy mu všední hořkost trochu osladila.
Kolik radosti - té čisté - dávala mu země,
když do ní s důvěrou vkládal nové sémě!
Jak se těšil na to, až z té brázdy chudé,
drobounké osení vyrůstati bude,
až nasadí stébla, klasy vymetají
a v nich nová zrna nový chleba dají.
Když nalité klasy chlebem zazvonily,
tíží zralých zrn se k zemi naklonily.
"Pojď žít", křepelka když naléhavě zvala,
vesele mu kosa v rukou zazpívala.
Svaly v celém těle radostí se chvěly,
v duši opojené písně mládí zněly.
Když ve volné chvíli na mezi se zasnil,
záblesk nekonečna jeho duši zjasnil
a s tím malým broučkem i s tím stvolem trávy
zpíval Tvůrci píseň vděčnosti a chvály.
Byl Bohu tak blízko, viděl Jeho dílo
a v náruči Boží bývalo tak milo.
Často vichřice se polem proháněla v mraku,
by mu připomněla, že i člověk skončí v prachu.
I divoká bouře krajem přehnala se,
ale přes to všechno, slunce hřálo zase.
Osvěžená pole opět zradostnila,
čistým vonným vzduchem píseň ptačí zněla.
I když podzim nastal, v poli jen křik vraní
rušil ztichlá pole v klidném usínání
bývalo mu dobře, za tím pluhem kráčet
a pro novou setbu brázdy zas obracet.
Vždyť to ticho kolem bývalo tak milé
prožíval v něm někdy požehnané chvíle.
Cítil se tak trochu jako dělník Boží,
který pro své děti z hlíny chleba množí.
Klid a pokoj, který vládl v poli širém,
naplňoval také jeho duši mírem.
A důvěra Boha dávala mu síly,
když jej někdy bouře k zemi porazily.
Poznával, jak často klamné byly touhy,
které v nitru vřely - jenom rozmar pouhý,
jak byl pro ně často v duši rozvrácený,
však ve zlomku času neměly již ceny!
Jenom neklid zůstal, ten se z duše ztratil,
když se zase k Bohu a své práci vrátil.
Naučil se sepnout zmozolené dlaně,
buď vůle Tvá, Bože, říci odhodlaně.
Zase s novou silou kleče pluhu chopil
a tu svoji brázdu dále potem kropil.
Od časného jara, až přes dobu zrání,
byl tu svědkem zrodu, růstu, umírání.
Boj o slunce, vláhu, v neustálém vření,
teprve pod sněhem končil v usmíření.
Naučil se chápat, jak je všechno marné,
k čemu člověk přilnul, všecko rychle stárne.
Nakonec se všecko beze stopy ztratí
a z propasti času, víc se nenavrátí.
Zhyne květ i motýl, hvězda časem shoří,
však tajemná síla dále nové tvoří.

Místo uschlých květů zase nové voní,
mladého skřivánka píseň zase zvoní.
Čas se nezastaví, zabíjí i hojí,
i ten oráč také táhl brázdu svoji,
dokud zima sněhem pole nezakryla,
skončila se práce těžká, ale milá.
Poděkoval Bohu za pomoc mu danou
rozloučil se s nimi: "Z jara nashledanou!"

Rok se střídal s rokem, v neznámo se ztrácel,
oráč již tak lehce brázdy neobracel.
Páteř ohnula se, nohy jen se šinou,
hlava omotána bílou pavučinou,
jako babí léto brázdy k zimě kryje
a ta síla rukou, Bože věčný, kde je?
Ohlédl se oráč na své brázdy rodné,
ach, již nejsou za ním stejnoměrně rovné,
jako na jezírku vlnky když si hrají
kameny z nich trčí, sem tam uhýbají.
A teď pluh mu zachyt o poslední kámen,
jako by to ruce vytrhlo mu z ramen.
Pluh mu z dlaní vypad a je dooráno
Oráč si jen šeptal: "Už je dokonáno!"
Hluboké pak ticho prostřelo se kolem
a podivná záře zableskla nad polem.
Z neznáma se někdo nad oráčem sklání,
dotýká se jemně jeho bledých skrání.
Líbá ho na rety suché, okoralé,
v duši rozlévá se štěstí neskonalé.
Jako klasy ve žních někoho hlas šuměl:
„Plnil jsi svůj úkol, tak jak jsi to uměl.
Pojď si pro odměnu za poctivou práci,
za tebe ať jiný brázdy zas obrací,
neorals vždy dobře, často pluh ti ujel,
často na tvých brázdách jenom plevel bujel,
ohnici a koukol rodila ti země,
a na tvrdých hroudách uschlo mnohé sémě.
Ale i tak zrno – byť i jenom chudé
vyrostlo z tvé práce, chleba z něho bude.
Vždyť ty tvoje brázdy samý kámen byly
a bohaté klasy by neuživily.
Poděkuj za slzy, jež ti bolest dala,
když si tvoje duše někdy zaplakala.
Vždyť ta slza tvoje jako postřik byla,
její slaná hořkost plevel připálila,
nebyl již tak bujný – jinak by se asi
udusily v pýru i ty chudé klasy.
I ta letní bouře užitečná byla,
když vyprahlou zemi deštěm zavlažila.
Za to, že jsi věrně až do konce oral,
zazpívá ti skřivan nekonečný chorál,
to pro tebe jenom – jak to nejlíp umí,
vichřice a bouře již ho neutlumí.
Nech tupý pluh ležet - je již čas ku spaní
práci dokonal jsi – zaplatím ti za ní.

Přestal čas i bolest, z oráčových tváří
věčný mír a pokoj tichým polem září,
vždyť se jenom vrací odkud vyšel kdysi,
duše touží k Bohu, prach se s hlínou smísí.
Clona smyslů padá, pouto hmoty praská,
duši posvěcuje věčná Boží láska.
Radost nevýslovná v duši rozlévá se:
uviděla Boha – věčnost otvírá se.